Historie ochrany práv kupujících

Výňatek ze sborníku vydaného Českou obchodní inspekcí v roce 2003 k 50. výročí její existence.

Každá společnost, v níž se rozvinul směnný obchod, hledala a rozvíjela i právní formy, upravující vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Proto prvky ochrany spotřebitele (kupujícího) nacházíme ve veřejnoprávních či soukromoprávních normách již po staletí. Už římské právo poskytovalo kupujícím dostatečnou ochranu při uzavíraných smlouvách, včetně nároků ze zjištěných vad věci. V českém právu se institut závazkového práva, jakož i veřejnoprávní ochrany trhu, rozvíjel přiměřeně s rozvojem směny, obchodu i řemesel a též pod nemalým vlivem historických i politických událostí…

POČÁTKY DOZORU NAD TRHEM

Rozdílný přístup jednotlivých panovníků k pramenům práva, k jejich kodifikaci i k jednotlivým skupinám účastníků trhu (např. k organizacím sdružujícím prodávající – cechy) je zřejmý. Vztah mezi prodávajícím a kupujícím byl v minulosti záležitostí lokální a postavení těchto subjektů trhu bylo v podstatě vyrovnané. Prodávající zásoboval jen velmi omezené území, často ohraničené městskými hradbami, a měl stálou klientelu, jejíž ztrátu nemohl dopustit.

Každý prodávající, který přišel do města prodat své zboží, musel při odchodu u městské brány prokázat kovovou známkou, kterou obdržel na trhu od úředníků, že zboží prodal na trhu, tedy legálně, zaplatil příslušné poplatky a neunikl dohledu městské správy. Ani v dávných dobách však nebylo šizení zákazníků a vzpírání se daným normám neobvyklým jevem.

SLUNCE ZAPADLO, TRH KONČÍ

Mezi nejstarší typy smluv patří smlouva trhová, na vesnicích si dlouho uchovávala svůj význam i smlouva směnná. Nejvíce byl pak v normách řešen prodej nemovitostí. Zejména v době, kdy neexistovala evidence vlastnictví k nemovitostem a zápisy do zemských desek byly věcí iniciativy vlastníků, vznikl obyčej, že prodávající ručí za právní vady prodané nemovitosti, tj. že k ní nikdo nemá lepší právo. Městské právo pak například zakazovalo prodej nemovitostí po západu slunce. Při prodeji věcí movitých ručil původně prodávající jen za to, že neprodává věc kradenou – prodej kradené věci byl dle tehdejšího práva považován za spolupachatelství při krádeži. Za vady faktické se zpočátku neručilo. Odpovědnost za faktické vady prodané věci řešilo částečně městské právo, a to při prodeji koně. Prodávající byl kromě jiného povinen sdělit kupujícímu, že kůň není dýchavičný či namožený. Pokud se přeci jen do tří dnů některá z vad projevila, mohl kupující požadovat vrácení peněz.

Z norem, které na našem území ovlivňovaly vztah prodávajícího a kupujícího, můžeme zmínit například roku 1579 vydaná „Práva městská Království českého“. Na konečné podobě zákoníku městských práv měl největší podíl právník Pavel Kristián z Koldína, znalec a obdivovatel římského práva, proto byly v zákoníku užity zásady římskoprávní. Práva městská Království českého upravovala v podstatě veškeré dění ve městech – městskou správu, soudnictví, právo majetkové, závazkové právo či práva věcná. V roce 1581 pak Pavel Kristián vydal „Krátkou sumu“, ve které podal výklad jednotlivých ustanovení. Zákoník se dočkal dvaceti vydání a pro lepší osvojení byl dokonce zveršován.

Jednotné městské právo bylo zárukou jednotného výkladu práva a jednotné jurisdikce městských soudů a dávalo tedy prodávajícím i kupujícím záruku stejného posuzování jejich závazků v různých městech. Zákoník platil ještě v 18. století a poslední podstatná část byla zrušena až vydáním Všeobecného zákoníku občanského v roce 1811.

RYCHTÁŘI A KONŠELÉ – PRVNÍ INSPEKTOŘI

Dohled nad nepoctivými obchodníky byl v počátcích záležitostí měst a rychtář a konšelé mívali s různými šejdíři nemalou práci. V rámci policejní správy měst vydávali konšelé (obvykle jich bylo dvanáct) řády o trzích i o ochraně kupujících, stanovovali ceny některého zboží, aby bylo obyvatelstvo chráněno před drahotou, a kontrolovali obchodníky i řemesla. Šizení v hospodách se snažili zamezit i tím, že bylo už od roku 1390 povinností mít v pražských hospodách tzv. úřední žejdlík s vbitým hřebíkem jakožto ryskou, ve kterém si host mohl přeměřit správnou míru. Pokud při kontrolách konšelé zjistili s pomocí vlastního žejdlíku, že ten šenkýřův neodpovídá normě, byl tento provrtán a hospodskému uložena pokuta. Nejčilejší obchodní ruch, tedy též prostor pro rozličné nekalé obchodní praktiky, zavládal na pořádaných trzích. Tzv. týdenní trhy se zahajovaly zvoněním a vyvěšením praporů či jiných znamení. Dokud prapor visel, bylo možné nakupovat. Velkoobchodníci směli ale nakupovat až po stažení znamení (až po využití trhu běžnými kupujícími), neboť se na ně nahlíželo jako na příčinu zvyšování cen zboží. Největšími trhy pak byly trhy výroční tzv. jarmarky. Zpravidla se konal jeden na jaře a druhý na podzim.

ŠIZUŇK PROPADNE KATU

O tom, že šizení zákazníků má dlouhou tradici, svědčí dochovaný záznam z roku 1525, kdy bylo na pražském trhu nalezeno máslo falšované lojem. Kupci do tlučeného pepře přidávali chlebovou kůru, do vosku hrách či sůl míchali s vápnem. Pošlého lososa rybáři na trhu zbarvovali krví jiné ryby, aby vzbudili v kupujících zdání čerstvého úlovku.

Aby bylo zajištěno, že je na trhu prodáváno zboží kvalitní, byly samosprávou určeni domácí mistři rozličných řemesel, kteří prohlíželi prodávané zboží a špatné zboží bez okolků zabírali. Vybraní konšelé pak kontrolovali správnost měr a vah, což vzhledem k tomu, že v různých zemích se užívali rozdílné míry a dokonce ani v jednotlivých městech pražských tehdejší míra „loket“ nebyla stejná, nebylo zrovna snadné. K ruce jim byl při kontrolách městský rychtář, písař a pacholci či biřici (tehdejší policejní stráž). Rychtář měl právo zatýkat a vzepřít se jeho rozhodnutí znamenalo ve starších dobách ztrátu hrdla, v 16. století useknutí ruky.

Soudit hříšníky byli oprávněni konšelé, o drobných přestupcích mohl rozhodnout rychtář. Kdo byl nespokojen s rozsudkem konšelů, mohl se odvolat – nejprve ke konšelům jiných měst (např. do Prahy, Litoměřic, Jihlavy), stanovených pro určitá území; po roce 1548 pak k odvolacímu soudu, zřízeném pro všechna česká města na Pražském Hradě Ferdinandem I. Podat odvolání však nebylo zrovna levnou záležitostí. Jak probíhaly kontroly a trestání nepoctivých obchodníků koncem 16. století si můžeme připomenout ukázkou z knihy Karla Štorkána, pojednávající o staroměstském mistru popravčím a magistru lékařství Janu Mydlářovi, kde je zachyceno dění za vlády císaře Rudolfa II. následovně:

Jeho Milost císař Rudolf nerad viděl, jestliže kupci a různý trhovci ve snaze rychle zbohatnout okrádají občany, šidí je na váze a kvalitě mouky a chleba. Nejednou na pokyn císaře nastala práce jak pro konšele, tak pro staroměstského kata a jeho pacholky. Konšelé procházeli ulicemi, navštěvovali tržiště a kontrolovali prodejce. Nepravá závaží a všechny kratší míry kat naložil na vozík a pro zvýraznění potupy je podle stávajícího práva zakopal pod šibenicí. Navíc se mistr popravčí musel postarat o naplnění trestu. Vedle peněžité pokuty čekalo nepoctivé ničemy i ponoření v železném koši do chladné Vltavy.

Proč císař Rudolf inicioval takovéto kontroly zejména v zimních měsících, si snadno domyslíme.

CECHY A PANOVNÍCI

Dohlížet nad řemeslnou výrobou a vydávat příslušná nařízení náleželo v počátcích městské správy též do pravomoci rychtáře a konšelů. Postupně vznikající cechy tyto funkce zvolna přebíraly a cechmistrům byl přiznán, kromě jiného, i dohled nad kvalitou práce mistrů. Nejstarší dochovaná zmínka o zřízení cechu pochází z roku 1318 (cech krejčích) a roku 1324 (cech zlatníků). Vznik cechů je možné vnímat jako snahu řemeslnických mistrů – starousedlíků o stmelení se proti nově příchozím, tedy jako ochranu před nežádoucí konkurencí.

Města sama organizování řemeslníků vítala, neboť to znamenalo snadnější dozor i výběr daní. Prodej jednotlivých druhů zboží či poskytování služeb počaly upravovat cechovní předpisy. Cechy po dobu své existence prošly řadou zlomových období, od absolutní volnosti působení cechů až po jejich násilné rušení. K významnému střetu mezi cechy a panovníkem došlo za vlády Karla IV., který si uvědomoval nejen sílící vliv městského řemeslnictva na městskou správu a politiku, ale i nebezpečí monopolizace řemesla, která by bránila volné konkurenci a tedy kvalitnějším výrobkům a příznivým cenám.

V neposlední řadě morová epidemie v letech 1348 a 1349 v Evropě způsobila nedostatek pracovních sil, což ovlivnilo ceny výrobků a služeb. Boj proti drahotě byl pak veden prostřednictvím sazebníků cen, které měly chránit spotřebitele před zdražováním, a též odstraňováním překážek, bránících přílivu nových pracovníků do měst, tedy cechovních výsad.

Po ostrých opatřeních proti cechům ve 40. a 50. letech 14. století však nastal obrat, organizování řemeslníků do cechů přestalo být bráněno a počátkem 15. století bylo sdružování v cechy v podstatě dokončeno. Cechmistr a starší řídili chod cechu a vykonávali dozor a odborný dohled nad řemeslem. Vydávané cechovní předpisy upravovaly rovnost při nákupu surovin, regulovaly objem výroby i objem zboží prodávaného na trhu jedním mistrem, řešily i otázky zaměstnanosti.

K dalšímu zásahu do fungování cechů došlo roku 1547, kdy Ferdinand I. cechy zcela zrušil, což měl být trest za povstání, v němž hrála pražská města důležitou roli. Postupně však privilegia a majestáty cechům vracel, nikoli však zadarmo. Monopol cechů se pak snažil omezit i Karel VI. řadou nových řemeslnických patentů, protože cechy ve svých předpisech upravovaly výše cen, množství výrobků či počty pracovních sil, a cechovní soustava byla v té době vnímána jako překážka rozvoje nových forem výroby – manufaktur.

Roku 1731 byl zřízen úřad cechovního inspektora, který dohlížel nad činností cechů, a roku 1739 byly vydány cechovní artikuly, tvrdě omezující privilegia cechů, a to pod pohrůžkou absolutního zrušení cechů v případě nerespektování patentů. V roce 1819 bylo v Praze 68 cechů, které sdružovaly 122 různých řemesel.

ŽIVNOSTENSKÝ ŘÁD

Definitivní konec cechovního zřízení nastal v roce 1859, kdy živnosti a řemesla byly prohlášeny za svobodné a každý, kdo si zakoupil živnostenský list, mohl řemeslo provozovat. Společenská organizace řemeslníků však zrušena nebyla. V živnostenském řádu, vydaném císařským patentem roku 1859 (ř. z. č. 227/1859), bylo kromě jiného i zakotveno zřizování společenstev, jejich význam, oprávnění a organizační uspořádání. Účelem společenstva bylo, cituji: „pěstovati ducha pospolitého, udržovati a zvelebovati čest stavu, jakož i podporovati humanitní, hospodářské a vzdělávací zájmy svých členů a příslušníků“.

Humanitním zájmem bylo například zřizování nemocenských pokladen či podpůrných fondů a zájmem hospodářským pak zavádění zlepšených výrobních způsobů, zřizování skladů, tržnic apod. Společenstva vydávala své předpisy o vzdělávání učňů, řešila spory z pracovního či učebního poměru a spory mezi svými členy. Měla i možnost ukládat pořádkové tresty – důtky či peněžité pokuty při zjištění porušení předpisů společenských. V roce 1891 bylo v Praze evidováno 77 společenstev s téměř 10 tisíci členy, 18 tisíci pomocníky a 6 tisíci učni. Volnost při provozování živností znamenala rychlý nárůst počtu řemeslníků, avšak citelné zhoršení kvality výrobků. To vyvolalo novelu živnostenského zákona v roce 1883, spočívající v zavedení průkazu způsobilosti k výkonu daného řemesla a ve zřízení ryze maloživnostenských společenstev.

Dozor nad trhem a ochrana spotřebitele v novověku

DOZORČÍ PRÁVO A TRŽNÍ POLICIE

Živnostenský řád, s působností od ledna 1860, vydaný za vlády císaře Františka Josefa I., upravoval základní povinnosti a práva osob provozujících živnost, např. stanovil povinnosti při označování provozoven, při ocenování výrobků či při zajištění hygieny. Dohledem byl pověřen živnostenský úřad, který měl „dozorčí právo“. Živnostenský řád byl i sankčním nástrojem a obsahoval řadu donucovacích prostředků – možnost zabavit zboží, právo zastavit práci strojů či uzavřít provozovnu. Přestupky proti živnostenskému řádu se trestaly důtkou, peněžitou pokutou, vězením až do tří měsíců, odnětím práva mít učedníky či pomocníky nebo odnětím živnostenského oprávnění. V této normě se můžeme setkat i s pojmy živnostenská policie či policie tržní.

Živnostenský řád z dob Rakousko – Uherska byl převzat jako platná právní úprava i Československým státem v roce 1918 a byl definitivně zrušen až k 31. 12. 1965. Každý, kdo se domníval, že byl nezákonným rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu poškozen na svých právech, mohl se dle zákona č. 36/1876 ř. z., o Nejvyšším správním soudě, obrátit na tento soud.

Rovněž v trestním zákoně (zákon č. 117/1852 ř. z., trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích) bylo pamatováno na možné poškozování spotřebitele a užívání nepravých či kratších měr či vah bylo řazeno mezi podvodná jednání stávající se již z povahy činu zločinem. Nerespektování vyhlášených sazeb a taxovních řádů pro některé komodity, ať již spočívalo v nesprávném stanovení ceny či v šizení ve vlastnostech zboží, bylo trestáno jako přestupek a třetí takové provinění bylo trestáno i ztrátou živnosti.

PROMĚNY OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

K zajištění postavení kupujících zásadní měrou přispěl obsáhlý Všeobecný zákoník občanský, jehož první díl byl vydán 1. 11. 1786. Konečná podoba tohoto zákoníku byla vyhlášena dne 1. 6. 1811. Kodifikaci občanského práva však začala již v první polovině 18. století, kdy byla sestavena kompilační komise a své výsledné dílo – zákoník o šesti svazcích – roku 1766 předložila císařovně Marii Terezii. Dílo bylo shledáno panovnicí nepraktickým a vráceno komisi k přepracování.

K zásadnímu pokroku v kodifikačních pracích došlo až po nástupu Josefa II., za jehož vlády byl vydán výše uvedený Všeobecný zákoník občanský. Tento předpis vycházel jak z římského práva, tak i z práva městského, a na našem území platil s drobnými obměnami až do roku 1950. Byl to předpis vskutku rozsáhlý, čítal 1502 paragrafů. Řešil kromě jiného okolnosti vzniku a trvání smlouvy směnné nebo smlouvy trhové, či náhradu škody.

PODOMNÍ OBCHOD A JINÉ NEKALOSTI

K ochraně spotřebitele též přispívalo stanovení podmínek při prodeji jednotlivých komodit a poskytování služeb, a to například zákon o výčepních sklenicích používaných ve veřejných výčepních místnostech z roku 1875, zákon o obchodu s potravinami z roku 1897, zákon o obchodu s vínem z roku 1907 či soubory předpisů upravujících výrobu a oběh potravin (kodexy), které byly po roce 1948 nahrazeny státními, podnikovými či oborovými normami.

Dále můžeme zmínit například zákon č. 252/1852 ř. z. o obchodě podomním, z.č. 26/1895 ř. z. o výprodejích, nařízení č. 25/1918 ř. z. o ochraně odběratelů od klamání v obchodě o jakosti a způsobu výroby zboží nebo zákon č. 111/1927 Sb. z. a n., proti nekalé soutěži. Jako nekalosoutěžní praktiky byla již v počátku minulého století definována nekalá reklama, nesprávné označování původu zboží či zneužívání podnikových značek.

Také vývoj nových průmyslových výrobků i technických celků se promítl do právní úpravy a již v 19. století se můžeme setkat s normami, upravujícími zkoušení a ověřování některých výrobků – např. parních kotlů (r. 1871 – platil až do roku 1952) či střelných zbraní (1891).

OCHRANA TRHU A SPOTŘEBITELE PO ROCE 1948

Ochrany spotřebitele se týkal například zákon č. 160/1949 Sb., o vnitřním obchodě (zrušen v 80. letech), který umožnil ministerstvu vnitřního obchodu vydávat opatření k zabezpečení distribuce zboží, kontroly oběhu a odbytu zboží apod. Jednalo se např. o stanovení prodejní doby, o opatření o úpravě dodávek a odběru jednotlivých druhů zboží, o vážení v čisté váze a o technice vážení, o výkupu lahví, apod. V roce 1954 pak byly vydány některé hygienické směrnice (o čistotě výčepního zařízení, o požadavcích při přepravě a skladování poživatin, pro holičství a kadeřnictví atd.). Dále je možné zmínit vyhlášku ministerstva vnitřního obchodu č. 13/1968 Sb., která ukládala prodávajícím povinnosti v označování provozoven a řešila povolování prodeje zboží občany.

Soukromoprávní ochranu zajišťoval občanský zákoník (nejprve zákon č. 141/1950 Sb. a posléze zákon č. 40/1964 Sb., platící s obměnami do současnosti). Kontrolní činnost v maloobchodě a provozovnách společného stravování prováděli na základě vládního nařízení č. 21/1953 Sb. o občanské kontrole obchodu též tzv. občanští kontroloři, kteří byli ustanovováni a řízeni místními národními výbory či ROH (nahrazeno vládním nařízením č. 59/1959 Sb., které platilo až do roku 1967). Tito se měli v případě zjištění nedostatků na provozovně dožadovat okamžité nápravy a neuspěli-li, či porušování předpisů na prodejně zhodnotili jako soustavné, měli informovat národní výbor nebo obchodní inspekci.

STÁTNÍ OBCHODNÍ INSPEKCE

Vládním nařízením č. 98/1952 Sb. ze dne 2.12.1952 byla zřízena státní obchodní inspekce, jakožto součást ministerstva vnitřního obchodu. V jejím čele stál hlavní obchodní inspektor, kterému byli podřízeni krajští inspektoři (byli jmenováni a odvoláváni na návrh hlavního inspektora ministrem vnitřního obchodu). Státní obchodní inspekce dle tohoto nařízení prověřovala:
a) správnost prodeje zboží spotřebitelům, pokud jde o dodržování čisté váhy a míry;
b) přísné zachovávání stanovených maloobchodních cen a obchodních přirážek v obchodních podnicích;
c) dodržování předepsaných povinných zásob a sortimentu zboží;
d) plnění stanovených norem pro skladbu a množství hotových jídel, podávaných v podnicích společného stravování;
e) zajištění drobných peněz pro pokladny a jejich správné vracení spotřebitelům při placení prodaného zboží;
f) dodržování hygienických a bezpečnostních předpisů v obchodních podnicích;
g) správnost a přesnost vah a měřicích přístrojů, zejména zda jsou úředně ocejchovány; dbát, aby v obchodních podnicích, v nichž je to nařízeno, byly kontrolní váhy s nezbytnými sadami závaží;
h) plnění předpisů o převozu, skladování a úschově zboží, jakož i zajištění, aby obchodní podniky byly vybaveny nezbytným inventářem a zařízením; neporušenost a udržování inventáře a zařízení;
ch) dodržování předpisů, upravujících oběh zboží a způsob prodeje zboží na trhu.
Povinnosti Státní inspekce pak byly vymezeny následovně:
a) vést rozhodný boj za včasné odhalování krádeží, zpronevěr a schodků, jakož i znehodnocování zboží a poškozování majetku obchodních podniků;
b) kontrolovat včasné a správné prošetření stížností a oznámení kupujících na nedostatky v práci obchodní sítě a podniků společného stravování a prověřovat opatření, učiněná vedením obchodních podniků na základě těchto stížností a oznámení.

Za porušení předpisů inspektoři ukládali vedoucím pracovníkům obchodních podniků a podniků společného stravování pokuty nebo odevzdávali vyšetřujícím orgánům materiály k trestnímu stíhání osob. Toto nařízení platilo 10 let (účinnost od 30.12.1952 do 28.12.1962) a za tuto dobu nebylo ani jednou novelizováno.

Vládním nařízením č. 76/1958 Sb., byla zřízena Státní inspekce jakosti potravinářských a zemědělských výrobků. Tento dozorový orgán, který prověřoval jakost a skladování potravinářských výrobků a surovin k jejich výrobě, jakož i zemědělských výrobků, byl podřízen ministru potravinářského průmyslu a výkupu zemědělských výrobků.

TŘI STÁTNÍ INSPEKCE

V roce 1962 byla nařízení č. 98/1952 Sb. a č. 76/1958 Sb. zrušena a nahrazena zákonem č. 122/1962 Sb., o státní zemědělské, potravinářské a obchodní inspekci. Tento zákon vymezil tři státní inspekce a stanovil jejich úkoly. Jednalo se o Státní inspekci jakosti zemědělských výrobků při Ústřední správě nákupu zemědělských výrobků, Státní inspekci jakosti výrobků potravinářského průmyslu při ministerstvu potravinářského průmyslu a Státní obchodní inspekci při ministerstvu vnitřního obchodu. Jednotlivé inspekce se skládaly z ústředních inspektorátů a jím podřízených inspektorátů v krajích. V čele inspekce byl ředitel, kterého jmenoval a odvolával vedoucí příslušného ústředního orgánu. Rozdělení kompetencí je zřejmé již z názvu institucí, v případě Státní obchodní inspekce byly kompetence vymezeny následovně:

Státní obchodní inspekce kontroluje dodržování předpisů a opatření ve věcech vnitřního obchodu, zejména správnost nákupu a prodeje zboží, dodržování platných cen, dodržování materiálových norem při výrobě jídel a nápojů, dodržování předpisů o hygieně a sanitaci, způsob skladování a dopravy zboží, jakost, sortiment a balení zboží, správnost a přesnost měr, vah a jiných přístrojů používaných v obchodě a způsob kvalitativní a kvantitativní přejímky.

V ZÁJMU SPOTŘEBITELŮ…

Novelou z roku 1968 (z.č. 31/1968 Sb.) bylo do zákona vloženo oprávnění krajských národních výborů ukládat inspektorátům Státní obchodní inspekce v krajích úkoly k uplatnění ochrany zájmů spotřebitelů, a to:
– při kontrole dodržování maloobchodních cen a pravidel obchodní činnosti, jakosti prodávaného zboží, podmínek pro stánkový prodej, pro prodej na trzích a tržištích a pro prodej zboží občany, podmínek pro zařazování ubytovacích závodů a závodů veřejného stravování do cenových skupin, materiálových norem při výrobě jídel a nápojů (včetně závodních a školních jídelen a jídelen důchodců), hygieny a sanitace, přesnosti a správnosti měr, vah a jiných přístrojů používaných v obchodě, předpisů o zásobování, skladovaní a dopravě zboží,
– při sledovaní spotřebitelské poptávky.

Za zjištěné porušení předpisů mohli inspektoři ukládat blokové pokuty dle tehdy platných předpisů o blokovém řízení (vyhláška č. 61/1961 Sb. o blokovém řízení, platná až do roku 1990, umožňovala v blokovém řízení ukládat a vybírat pokuty do 100 Kčs) či ukládat peněžité pokuty do výše 2000 Kčs rozhodnutím krajského obchodního inspektora. Dále mohli pracovníci státních inspekcí zakázat nákup, prodej, dodávku nebo užití jakostně závadných výrobků či surovin, zakázat užívání vah či měr neodpovídajících platným předpisům nebo byli krajští ředitelé oprávněni udělit pracovníkům kontrolovaných organizací důtku, veřejnou důtku či doporučit přemístění viníka na jinou práci.

ČESKÁ OBCHODNÍ INSPEKCE

V roce 1986 byly přijaty samostatné zákony: zákon č. 63/1986 Sb., o České zemědělské a potravinářské inspekci a zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, platící doposud. Zákon o České obchodní inspekci (dále jen ČOI) prošel řadou změn a na jeho současné podobě se podílelo přímo či nepřímo 10 právních předpisů. Ve svém původním znění z roku 1986 zakotvil kompetence ČOI následovně:

„Česká obchodní inspekce kontroluje v organizacích provozujících obchodní činnost na vnitřním trhu a u občanů prodávajících zboží na vnitřním trhu
a) dodržování zásad jednotné socialistické obchodní politiky,
b) dodržování stanoveného sortimentu a řádného zásobování prodejen a provozoven,úroveň obsluhy, provádění přejímky zboží co do množství a jakosti podmínek stanovených k zabezpečení jakosti včetně zdravotní nezávadnosti zboží, zejména dodržování norem výroby a přípravy jídel a nápojů, podmínek pro skladování a dopravu zboží a požadavků na osobní hygienu a hygienickou nezávadnost provozu,
c) zda zboží je prodáváno ve správné míře, množství, hmotnosti, jakosti stanovené právním předpisem, technickou normou nebo jiným závazným způsobem a za platné ceny,
d) správnost provádění nákupu zboží organizacemi od občanů,
e) zda se nepoužívají neověřená měřidla neodpovídající státním nebo oborovým technickým normám,
f) dodržování ostatních podmínek stanovených obecně závaznými právními předpisy nebo jinými závaznými opatřeními pro provozování maloobchodní a velkoobchodní činnosti, poskytování obchodních služeb, služeb veřejného stravování,ubytovacích služeb a služeb cestovních kanceláří a pro prodej zboží občany.
Česká obchodní inspekce kontroluje v organizacích, které se svou výrobní nebo jinou činností podílejí na zabezpečování potřeb občanů na vnitřním trhu, dodržování jakosti a sortimentu zboží určeného pro skladování a dopravu tohoto zboží.“

ROZŠIŘOVÁNÍ KONTROLNÍCH PRAVOMOCÍ

V původním znění zákon o ČOI dále například pojednával o krajských inspektorátech ČOI, výši blokové pokuty omezoval částkou 200 Kčs a umožňoval řediteli krajského inspektorátu uložit pracovníkovi kontrolované organizace za porušení daných povinností důtku nebo pokutu až do výše 5000 Kč, resp. do 50 000 Kč za vadnou jakost, nedodržení podmínek pro skladování a dopravu apod. Krajské národní výbory byly oprávněny ukládat krajským inspektorátům provedení kontroly dodržování podmínek
a) pro provozování obchodní činnosti, zejména dodržování maloobchodních cen, jakosti včetně zdravotní nezávadnosti zboží a požadavků na osobní hygienu a hygienickou nezávadnost provozu,
b) pro stánkový prodej, pro prodej na trzích a v tržnicích a pro prodej zboží občany,
c) na jejichž základě byla odbytová střediska restauračního stravování zařazena do kategorií a skupin a závody a zařízení poskytující ubytovací služby do kategorií a tříd.

ČOI byla oprávněna v rozsahu dohodnutém mezi ministerstvem obchodu České socialistické republiky a příslušnými ústředními orgány státní správy kontrolovat také prodej léčiv nebo zdravotnických potřeb provozovaný organizacemi nebo zařízeními jednotné zdravotnické soustavy, prodej periodického tisku provozovaný organizacemi nebo zařízeními spojů a obchodní činnost organizací řízených ministerstvem kultury ČSR. V rozsahu dohody mezi ministerstvem obchodu ČSR a Českou odborovou radou též kontrolovala závodní stravování.

ZÁKON O OCHRANĚ SPOTŘEBITELE

Novelou zákona o ČOI v roce 1992 bylo zrušeno ustanovení o krajských národních výborech, byly vypuštěny termíny „důtka“ a „krajský“ a výše pokut stanovena v návaznosti na minimální mzdu (stonásobek fyzické kontrolované osobě, která nedostatek zavinila, resp. pětisetnásobek kontrolované osobě). Horní hranice blokové pokuty byla změněna na 2000 Kč.

Nejvýznamnějším právním počinem v oblasti ochrany spotřebitele bylo přijetí zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jeho současná podoba je výsledkem zatím 15 postupných právních úprav. Tato norma se za dobu platnosti sice pomalu, ale jistě, dostává do povědomí stále širšího okruhu občanů a spotřebitelů, na čemž se každodenně podílejí všichni současných pracovníci České obchodní inspekce.

Zpracovala : Ing. Kateřina Hájková

Použitá literatura:
„České právo v minulosti“, Karel Malý, 1995
„Dějiny českého a československého práva do roku 1945“, Karel Malý a kol., 1997
„Pražské cechy“, Jan Diviš – Muzeum hl.m. Prahy, 1992
„O ochraně spotřebitele“, M. Zdražil, 2000
„Zlatá doba měst českých“, Z. Winter – 1913, vydání z r. 1991
Právní předpisy – ASPI

2024 © Česká obchodní inspekce, Všechna práva vyhrazena